Románská architektura je označení pro architekturu střední, jižní a západní Evropy od 11. do 13. století. Raná tvorba byla ovlivněna duchem antiky, zatímco 13. století bývá označováno jako období přechodného slohu, kdy se stále více prosazovala gotika.
Samotný název „románský sloh“ vznikl v 19. století jako odvozenina slova „Roma“. Románský sloh čerpal z různých kulturních proudů, včetně Byzance a islámu. Každá země přizpůsobila tento sloh svým potřebám, zejména co se týče použití lokálních materiálů. Spojujícím prvkem románské architektury však bylo křesťanství. Věřící potřebovali prostory pro bohoslužby, což vedlo ke vzniku bazilik, tribunových kostelů a rotund.
[wp_ad_camp_1]
Předrománský sloh
Předrománská tvorba se objevovala od 6. do 10. století na území západní Evropy a je rozdělena do tří období:
Období merovejské (6. – pol. 8. století) – Jednoduchá, rustikální forma antiky s rozmanitými znaky, často pouze místního významu.
Období karolínské (pol. 8. – 9. století) – Někdy označováno jako karolínská renesance. Pojmenováno podle Karla Velikého, který podporoval rozvoj architektury ve snaze vyrovnat se Byzanci. Z tohoto období pocházela rotunda svatého Víta, dnes již zaniklý kostel na Pražském hradě.
Období ottonské (10. století) – Pojmenováno po Ottovi Velikém. Architektura byla masivní a málo členitá. Nejvýznamnější památkou z tohoto období je bazilika sv. Jiří na Pražském hradě, založená Vratislavem I. kolem roku 920. Bazilika byla po požáru v roce 1142 přestavěna.
Románský sloh
Znaky románského slohu
Klenby – Používaly se konchy, kopule a valené i křížové klenby.
Silné kamenné zdi – Stavby byly postaveny z přesně opracovaných kamenných kvádrů, často spojených vápennou maltou.
Materiály – Využívaly se lokální suroviny, jako dřevo (srubové konstrukce, ploché zastropení), hlína a především kámen. Architektura se lišila podle dostupnosti materiálů v jednotlivých zemích.
Ozdobné prvky – Typickými prvky byly masivní sloupy, ozdobné hlavice s rostlinnými či geometrickými motivy a hladké dříky. Okna bývala sdružená s odlehčovacím obloukem, portály byly ústupkové a zdobené tympanonem.
[wp_ad_camp_1]
Typy sakrálních staveb
Rotunda – Nejstarší typ sakrální stavby. Často vznikali na významných lokalitách za účelem připomenutí slavných událostí. Jedná se o budovu kruhového půdorysu, která dále byla doplněna jednou nebo více apsidami. V jedné z apsid býval umístěn oltář. Rotunda sv. Víta na Pražském hradě byla doplněna dokonce o 4 apsidy. Rotundy byly zaklenuty kopulí a apsidy konchou, na vrcholu kuželovité střechy se často nacházela ještě válcová lucerna s úzkými románskými okny.
Bazilika – Obvykle trojlodní kostel s jednou hlavní a dvěma bočními loděmi. V případě využití křížových kleneb v hlavních i vedlejších lodích musela být vedlejší loď poloviční, kvůli návaznosti obou systémů kleneb na rastr sloupů. Sloupová řada hlavní lodi byla v polovinách doplněna o užší sloupy, které nesly pouze zatížení kleneb z lodi vedlejší.
Čtverec hlavní lodi se stal určitým modulem, který určoval další souvislosti. V případě křížení hlavní a příčné lodi musel být čtvercový modul zachován. Hlavní i příčná loď proto měli stejnou šířku. Od modulu čtverce byla pak odvozena i výška hlavní lodi, která byla většinou dvojnásobná. Převýšením hlavní lodi nad vedlejšími je vedeno bazilikální osvětlení.
Závěr chrámu bývá dotvořen apsidami. Průčelí kostela bývalo naopak doplněno dvěma věžemi. Hmoty hlavní a příčné lodě jsou zakončeny sedlovými střechami, vedlejší lodě pultovými.
Tribunový kostel – Jednolodní verze baziliky. Své jméno kostel získal kvůli vnitřní tribuně (empoře), což je v podstatě nadzemní galerie orientovaná do hlavního prostoru kostela. Empory bývaly přístupné pomocí schodiště v síle zdi nebo nabízeli soukromý prostor pro ženy či vyšší vrstvy, které se mohly odděleně účastnit bohoslužeb.
Konstrukce a tvarosloví
Románský sloh vyniká svou rozmanitostí – jak materiálovou, tak i konstrukční. Zpočátku se využívalo dřeva – a to i na celé stavby. Později byl využíván kámen a s nástupem křesťanství také cihly. Jednotlivé materiály byly příznačné i pro rozdělení bohatých a chudých vrstev.
Zdivo – Používal se nepravidelný kámen nebo opracované kvádry, pečlivě spojované vápennou maltou. Zdivo mělo značnou tloušťku a bylo zevnitř omítáno vápennou omítkou. Technologie navazovala na pozdně římské postupy, včetně vrtání a soustružení kamene.
[wp_ad_camp_2]
Okna – Románská okna byla úzká, zakončená půlkruhovou klenbou. Ústupkovité ostění umožňovalo lepší průnik světla do interiéru. V případě sdružených oken se používal tzv. odlehčovací oblouk, který rozkládal zatížení mimo samotné okno.
Portály – Charakteristickým znakem byly ústupkovité portály s půlkruhovým zaklenutím, často zdobené tympanonem.
Klenby – Využity byly kopulovité a valené klenby. Dále tzv. konchy – tedy klenby ve tvaru čtvrtkoule, nejčastěji používané při zaklenutí půlkruhového půdorysu apsidy. Později byly využity také klenby křížové. Zaklenutí větších prostorů muselo být řešeno pomocí většího množství křížových kleneb nesených sloupy. Valené klenby ve tvaru půlválce byly nejčastěji použity k zaklenutí chodby. Průnik kleneb byl řešen pomocí tzv. závěru – kamene, který býval opatřen také dekorací. Lícové části kleneb byly omítány.
Sloupy a pilíře – Románské sloupy byly masivní a dodržovaly rozdělení na hlavici, dřík a patu. Zpočátku byly jednoduché, později byly zdobeny a doplněny o menší sloupky, které vytvářely složitější tvary.
Zprvu se jednalo masivní, jednoduché sloupy čtyřúhelníkového půdorysu. Později byly hrany okoseny či doplněny o další sloupky a výsledné tvary byly mnohem složitější. Hladký, kanelovaný nebo zdobený dřík spočíval na stupňovité patce a celý sloup byl zakončen masivní krychlovou hlavicí ozdobenou nejrůznějšími motivy v podobě listů či figur.
Románský sloh u nás
Rotunda sv. Jiří – Říp, rotunda sv. Martina – Praha, Vyšehrad, rotunda sv. Kateřiny – Česká Třebová, Kostel Panny Marie – Mohelnice nad Jizerou, bazilika sv. Jiří – Pražský hrad, románská falc v Chebu
[wp_ad_camp_3]
Ostatní
- Románská architektura nebyla jen technickým či estetickým dílem, ale byla silně ovlivněna křesťanskou symbolikou. Většina staveb měla pevně daný liturgický a symbolický význam. Typickým prvkem byla orientace kostelů – většina byla postavena tak, aby jejich hlavní osa směřovala od západu k východu, symbolizujíc směr od temnoty (západ, kde zapadá slunce) ke světlu (východ, kde slunce vychází). Bazilikální půdorys měl symbolizovat kříž, který je ústředním symbolem křesťanství.
- Apsida v závěru kostela, kde byl umístěn oltář, symbolizovala božskou přítomnost. Masivní zdi a malé okenní otvory vyjadřovaly pevnost a ochranu, kterou křesťanství poskytovalo věřícím v dobách nejistoty a nepokojů. Portály a tympanony s reliéfy často zobrazovaly biblické příběhy nebo výjevy posledního soudu, které měly věřícím připomínat důležitost víry a posmrtného života.
- Románská architektura byla technicky náročná a vyžadovala použití pokročilých stavebních technologií. Použití valených a křížových kleneb bylo hlavní inovační silou, která umožnila stavět větší a robustnější stavby než kdykoli předtím. Těžké kamenné zdi byly nutné k podpoře těchto kleneb, což vedlo k menším okenním otvorům a tmavším interiérům, než jaké známe z pozdější gotiky. Další technologickou inovací bylo využití opěrných pilířů, které pomáhaly rozkládat tlak z kleneb na vnější stěny budov. Pro stavbu byly nezbytné velké dovednosti a znalosti, a proto byly často zakládány specializované stavební cechy, které cestovaly z místa na místo a podílely se na výstavbě významných staveb po celé Evropě.
- Kolem 12. a 13. století začínaly románské stavby vykazovat některé prvky, které později definovaly gotický sloh. Křížové klenby se stávaly štíhlejšími a složitějšími, okna se zvětšovala a začala být zdobena kružbami. Opěrný systém, který se v románském slohu spoléhal na silné zdi, začal být postupně nahrazován vnějšími opěrami, které umožnily stavět vyšší a lehčí konstrukce. Gotika přinesla také nový přístup k světlu. Zatímco románské kostely měly tendenci být temné a uzavřené, gotické stavby byly navrženy tak, aby do nich proudilo co nejvíce světla, což bylo považováno za symbol božské přítomnosti. Tento přechod mezi románským a gotickým slohem je patrný na mnoha evropských stavbách, které kombinují prvky obou slohů.
