- Architekt: Frank Lloyd Wright
- Lokalita: Manhattan, New York, USA
- Návrh: od r. 1943
- Výstavba: 1956-1959
- Web: www.guggenheim.org
[wp_ad_camp_1]
Guggenheimovo muzeum v New Yorku patří mezi nejznámější muzejní stavby na světě. Objekt spirálovitého tvaru výrazně kontrastuje s pravoúhlým okolím. Strhující atrium obklopuje jediná stoupající rampa bez podpor jež je sama o sobě pozoruhodným exponátem, kterému řada návštěvníků dává přednost před probíhající výstavou.
Funkce
Budova slouží jako muzeum moderního umění, jehož jádro tvoří sbírka samotného Solomona R. Guggenheima, která se postupem času rozrostla o sbírky soukromých sběratelů. Ze všech 3 velkých muzeí v New Yorku (MoMa a Whitney muzeum of American Art) je Guggenheimovo muzeum jediné, které vedle amerického umění vystavovalo i díla evropských umělců.
Kontext
Muzeum se nachází na rohu 5th Avenue a 89. Street, nedaleko Central Parku v horním Manhattanu. Park se nachází prakticky přes ulici a jeho blízkost je pro architekturu muzea veskrze pozitivním faktorem. Příroda ulehčuje od hluku a betonu města. Ke komplexu také patří vyšší věž podle návrhu G. Siegela z roku 1992, která byla postavena podle originálních skic Franka Lloyda Wrighta. Výsledný dojem z vnějšího prostoru kazí pouze pouliční prodavači a stánkaři, které přítomnost návštěvníků přitahuje jako magnet.
[put_wpgm id=14]
Historie
Solomon R. Guggenheim pocházel z bohaté hornické rodiny. V roce 1926 se setkává s Hillou von Rebay, která mu představila evropské avantgardní umění. Obrazy se pro Guggenheima staly vášní a jeho sbírka se začala rozrůstat. V roce 1937 zakládá nadaci Solomona R. Guggenheima, která pro veřejnost otevřela o dva roky později v centru Manhattanu.
V roce 1943 už bylo zřejmé, že nadace shromáždila tak velkou sbírku avantgardních maleb, že bude potřeba stálé muzejní budovy. Guggenheim spolu s Hillou von Rebay oslovili Franka Lloyda Wrighta a požádali ho, aby navrhl nové muzeum. Wright tuto zakázku přijal a stavba byla dokončena o 15 let později. Za tuto dlouhou dobu Wright vypracoval přes 700 skic a 6 různých pracovních plánů, přičemž nejvíce experimentoval s prostorem vnitřního atria. Ve čtyřech různých variantách mělo jedno z atrií dokonce hexagonální tvar a červeně zbarvený interiér. Zbylé návrhy byly kruhové. S podobnou rampou Wright experimentoval také na domu pro svého syna z roku 1952 v Arizoně. Na projektu muzea spolupracoval také český konstruktér Jaroslav Josef Polívka, který vyřešil stoupající rampu bez nutnosti podpor.
Samotná výstavba trvala od roku 1956 do 1959. Bohužel, Wright ani Guggenheim se dokončení muzea nedožili. Guggenheim zemřel v roce 1949 a až do své smrti shromažďoval umělecká díla. Wright zemřel v dubnu roku 1959, tedy pouze půl roku před oficiálním otevřením.
Nadace Solomona R. Guggenheima existuje dodnes a provozuje galerie ve Venice, Bilbao či Abu Dhabi.
Forma
Wright představil vnitřní prostor jako chrám ducha, který by usnadnil pohled na kolekci moderních děl. Návrh je silně založen na geometrii, která má podle Wrighta nezanedbatelný vliv na lidské myšlenky, nálady a pocity. Kruh a spirála v tomto případě evokují nekonečno a pokrok. Rampa z betonu postupně stoupá až do 6. podlaží, nicméně díky absenci schodiště je spíše vnímána jako jeden kontinuální prostor, který je umístěn podél stěn. Spirálovitá rampa se výrazně propisuje i do exteriéru muzea a je jeho charakteristickým znakem.
[wp_ad_camp_2]
Co se týče provozu, muzeum je postaveno na jednoduché myšlence cirkulace. Návštěvníci jsou vyvezeni výtahem do posledního patra a poté schází po téměř 500 metrů dlouhé rampě dolů. Jakkoliv je tento systém pro návštěvníky výhodný, pro vystavovaná díla tomu tak není. Kruhový půdorys a kontinuální sklon rampy výstavy značně komplikují. Své o tom ví i tehdejší ředitel českého původu Thomas M. Messer, který byl ve funkci dlouhých 27 let. Díky sklonu je problém vystavit díla tak, aby stála kolmo. Dokonce i v případě přesné vertikality se lidskému oku exponáty zdají nakřivo. Všechna díla tak balancují někde na hranici obou extrémů.
Užitný prostor se směrem vzhůru rozšiřuje a tato vlastnost někdy podle potřeby převrací prohlídku směrem vzhůru. Denní světlo však jen obtížně proniká pod hluboká zalomení spirály. Zde je využito rozptýlené umělé osvětlení, které je pro obrazy vhodnější. Nedaleko velké spirály se nachází i malá spirála, která měla být bytem pro Hillu Rebay a Solomona R. Guggenheima. Namísto toho je však využita jako úložný prostor a kanceláře.
[wp_ad_camp_1]
Guggenheimovu muzeu bylo často vyčítáno, že svou velkolepostí zastiňuje i samotná díla. To je do jisté míry pravda. Mnoho návštěvníků nemá ani potuchy a vystavovaných obrazech a raději obdivují 28 metrů vysoké atrium s obrovským kruhovým světlíkem. Slova Thomase Messera mluví za vše: „Budova konkuruje a sama je uměleckým dílem. Umění musí být dobré.“
Krátce po realizaci Guggenheimova muzea řada umělců ostře vystoupila a prohlásila, že v těchto prostorách nechtějí vystavovat. Považovali za trapné svá díla pověsit do mělkých konkávních výklenků v budově bez oken. Na vině byl také nízký strop spirály a obvodové zdi objektu nakloněné směrem ven, které neumožnili obraz pověsit kolmo. Tyto vady údajně bránili zobrazení díla tak, jak bylo původně zamýšleno. Vše vyvrcholilo peticí, pod kterou se podepsalo 21 umělců.
Kritik architektury Paul Goldberg později píše: „Před návrhem Wrightovy modernistické budovy byly běžné pouze dvě formy muzea. Neoklasicistní palác, nebo pavilon v mezinárodním stylu. Budova Guggenheimova muzea se stala katalizátorem pro změnu, je sociálně i kulturně přístupná a prostředí je vysoce působivé a intenzivní. V určitém smyslu je tedy téměř každé současné muzeum dítětem Guggenheimova muzea.“
[wp_ad_camp_3]
